Jak Šikula málem spadl ze skály (kapitola z nové knížky)

Posledního červnového rána hřálo sluníčko obzvlášť příjemně a na zahradě pana Kolečka u Obory Hvězda se ve vzduchu vznášela sladká vůně rozkvetlého jasmínu, lípy a bezu. Pan Kolečko se probudil a vyšel na zápraží svého malého domku.

„Uáááá!“ slastně se protáhl. “Dnes mám obzvlášť velkou chuť na výlet!“

Jeho kamaráda Šemíka, který spal ve své garáži, tahle slova probudila raz dva.

„Tak brzy po ránu?“ zeptal se překvapeně veteránský autobus a mrkl na pejska Šikulu, co tomu říká. Ale Šikula neříkal nic, protože ještě vyspával ve svém letním pelíšku v Šemíkově garáži. Nebyl zrovna ranní ptáče.

„Projezdíme si pořádně Petřiny,“ řekl pan Kolečko. „Křížem krážem. To jsme ještě nikdy neudělali. A budeme vozit děti!“

„Děti?“ vyskočil ze spánku Šikula. To slovo ho probudilo. Děti měl moc rád, protože s dětmi je velká legrace. „Jupí!“

„Dnes je poslední den školy,“ pokračoval pan Kolečko, „a děti dostávají vysvědčení. Zaslouží si odměnu za to, že celý rok chodily do školy. “

S tím souhlasil Šikula i Šemík, a tak vyjeli.

Vzali to pěkně popořádku. Nejdřív projeli ulicí U Hvězdy, pak Zeyerovou alejí, Brunclíkovou a Boučkovou. Všude nabírali malé pasažéry, kteří třímali vysvědčení v rukou. Děti byly ohromně překvapené a nadšené, že jim nabízí svezení mluvící veteránský autobus. Kdo byl třeba trochu smutný ze svého vysvědčení, po chvilce jízdy na to zapomněl, protože výlet veteránem, to je tak báječná věc, že zapomenete úplně na všechno.

Největší radost měl klučina, který přistoupil v Šantrochově ulici. Domů šel s hlavou svěšenou. Měl totiž na vysvědčení pět trojek a jednu čtyřku a k tomu měl velký strach, co tomu řeknou máma a táta. Když Šemík přibrzdil a řekl, ať si nastoupí, nevěřil kluk svým uším.

„Ale já mám špatné známky, podívej,“ natáhl ruku s vysvědčením k panu řidiči.

Pan Kolečko přeběhl očima řádky. „Hm, není to žádná sláva, opravdu.“

Byl tu ale někdo, komu se klukovo vysvědčení náramně líbilo, a ten někdo byl pejsek Šikula. Papíry cupoval obzvlášť rád. Chňapl po vysvědčení a vmžiku ho držel v tlamě. Vypadalo to, že si ho dá k snídani!

„Šikulo, fuj!“ vykřikl pan Kolečko. Šikula byl chytrý pes, hned poznal, že to pan řidič myslí vážně, a tak pustil papír z tlamy.

Kluk začal natahovat. „Vidíš, sám říkáš, že je moje vysvědčení fuj.“ Pár slz káplo na horký asfalt. „Letos jsem se na školu vykašlal.“

Pan Kolečko se zamyslel a pak řekl: „Každý má právo někdy udělat chybu. Důležité je, jestli se budeš příští školní rok víc snažit.“

Kluk rychle přikývl, jako že určitě, a nedočkavě vyběhl po schůdcích za ostatními dětmi. Za chvilku už tiskl nos na okna autobusu, usmíval se od cha k uchu a oči mu svítily jako dvě baterky.

U restaurace Nad Alejí si dal Šemík pauzu a pan Kolečko limonádu, a když přistoupilo dalších deset dětí, byl autobus narvaný doslova k prasknutí. Ale dětem to nevadilo, naopak: být namačkaní jako sardinky v autobuse, kterému motor burácí tak, že musíte strašlivě křičet, abyste se slyšeli, to je jedna z největších legrací na světě. Což ale zjistíte, až když to zažijete.

V ulici Na Petřinách se zastavili pro paní Veselou. Napoprvé se do autobusu nevešla, jak byl plný. Děti se musely zmáčknout ještě víc a Šikula se musel schovat v kabině pana řidiče, protože hrozilo, že ho někdo omylem zašlápne. Až pak se paní Veselá vešla. Stála na jedné noze na schodech do autobusu, takže je jasné, že po ní se už dovnitř opravdu nikdo další nevešel.

Byla to jízda s divokou partou. Šemík funěl, supěl, ale statečně držel tempo, a tak projeli i severní stranu Petřin, tedy ulice Předvoje, Na Okraji i Křenovu. Šemík už chtěl zastavit, ale děti křičely, že chtějí ještě, a tak jako bonus zajeli i do Maříkovy a Janouškovy. To jsou ulice, řekněme, pro fajnšmekry, tedy takové, které skoro nikdo nezná. Jsou totiž slepé a jede tam jen ten, kdo v nich bydlí. Vjezd Šemíka byl tudíž pro místní obyvatele velkou událostí, vykláněli se z oken a mávali dětem a stařičkému autobusu. Babičky a dědečkové nevěřili vlastním očím, že autobus jejich mládí jim couvá před okny. Problém totiž byl, že obě ulice byly úzké  a Šemík se v nich nemohl otočit. Musel tedy vycouvat, což nebyla žádná legrace. Po obou stranách ulice byla zaparkovaná spousta aut.

Když to zvládli, pan Kolečko měl velkou radost, a jak byl rozparáděný, vykřikl:

„A teď do Pláničkovy, Šemíku!“

Vtom Šemík přibrzdil, až skoro zastavil, a krátce nespokojeně zatroubil, jako by chtěl pana Kolečka probudit. Pan řidič se zarazil.

„Co se děje, Šemíku?“

Autobus unaveně zasupěl. „Pláničkova je pěší zóna. Je před ní závora. Tam nemůžu!“

Pan Kolečko se plácl přes čelo a řekl smířlivě: „Tak jeď, kam chceš, starý brachu.“

„Už bych si docela rád odpočinul,“ přiznal Šemík. Pan Kolečko poznal, že toho má autobus opravdu plné plechy a odřídil unaveného veterána do nedaleké ulice Krásného, kde celý výlet slavnostně ukončili. Děti se rozeběhly domů vstříc prázdninám, Šemík konečně popadl dech a pan Kolečko a jeho přátelé si vychutnávali ticho a klid. Když se vzpamatovali, řekla paní Veselá: „Je tu někdo, komu se chce domů?“

A protože nikomu se nechtělo, dokonce ani Šemíkovi ne, doběhla paní Veselá koupit pár špekáčků k řezníkovi do Čílovy.

„Co budeme dělat s buřty?“ divil se pan Kolečko.

„Tamhle za tím domem je veřejné tábořiště s ohništěm,“ ukázala paní Veselá směrem k veleslavínskému lesu. Právě tam totiž končila ulice Krásného, na samé hraně veleslavínského kopce. To místo zná jen ten, kdo má Petřiny opravdu dobře prochozené. Petřinská planina se mění v les, prudký kopec a na pár místech i ve skály, padající strmě dolů do údolí. Ty skály jsou pískovcové, mají krásnou nazlátlou barvu a vypadají jako z pohádky o zakletém princi. Vysoké jsou aspoň dvacet metrů, ale neuvidíte je, dokud se nepřiblížíte až těsně k nim, protože je zakrývá husté křoví.

Bylo tam opravdu krásně. Za chvilku si už všichni opékali buřty na ohníčku a dokonce i Šikula si opékal buřta, přesněji řečeno opékal mu ho pan Kolečko. Šikula totiž buřty miloval. Jídlo a sluníčko pana Kolečka i paní Veselou unavilo a za chvilku na sluníčku oba usnuli. Jen Šikulovi se nechtělo spát. Jeho čenich mu totiž říkal, že jen kousek opodál je něco strašlivě zajímavého. Psi totiž umí čenichem číst. A tak Šikula vyrazil jako střela směrem ke křoví. Ale udělal jednu chybu – vzrušeně vyštěkl. A tahle chyba mu možná zachránila život.

Jeho štěknutí totiž probudilo pana Kolečka. Posadil se a nevěřícně pozoroval, jak Šikula kmitá po trávníku. Vypadal jako nevybuchlá petarda, která se neuvěřitelnou rychlostí řítí po zemi cikcak, jednou vlevo, podruhé vpravo.

„Šikulo, ke mně! Ke mně!“ křičel ze všech sil pan Kolečko, ale marně. Šikula vypadal, jako by ho posedl zlý duch. Za okamžik zmizel v hustém křoví. Pan Kolečko pádil za ním. Prodíral se křovím, větve ho švihaly do očí, ale ani to necítil. Tak moc se soustředil na to, aby pejska zahlédl. Šikula nebyl bůhvíjak poslušný pes, ale takhle bláznit ho pan Kolečko ještě nikdy neviděl. Kam jen mohl tak rychle zmizet?

„Šikulo, Šikuloooo!“ volal pan Kolečko ochraptěným hlasem.

Když pejska konečně uviděl, krev mu ztuhla v žilách. Šikula na něj vrčel zpoza plotu, který  odděloval rovinu od propasti. Za plotem bylo jen nějakých třicet centimetrů roviny, možná půl metru, a pak nic, jen vzduch a hlubina. Šikulovi se podařilo plot podlézt, a teď stačil jeden jediný neopatrný skok a spadl by o dvacet metrů níže, na střechy opuštěných veleslavínských garáží. Pan Kolečko si to s hrůzou uvědomoval, ale Šikula zjevně vůbec netušil, v jakém je nebezpečí. Dál vesele štěkal a skákal kolem jakési hnědé hromádky a co chvíli do ní zabořil čumák a vesele se olizoval. K panu Kolečkovi zavanul příšerný zápach. Ať to bylo cokoli, Šikula dobře věděl, že by do toho čenich bořit neměl, a proto měl černé svědomí a štěkal. Pan Kolečko věděl, že nesmí Šikulu vyplašit: to by mohl pejsek zacouvat a spadnout, a byl by s ním amen. Stůj co stůj ho musí odlákat od srázu. Jenže jak, když mezi nimi byl plot?

„Pojď sem, Šikulo, pojď, pejsku můj,“ žadonil pan Kolečko a natahoval ruku směrem k Šikulovi, ale marně. Pejsek se odmítal přiblížit a dál křepčil jako blázen. Vtom napadla pana Kolečka spásná myšlenka. Zalovil v kapse a na jejím dně našel, v co doufal: Šikulův nejoblíbenější pamlsek – sušenou krevetu. Když ji vybalil z mikroténového sáčku, Šikula opět zavětřil.

Chvilku si pana Kolečka nedůvěřivě měřil – tušil lest – ale nakonec ho chuť na krevetu přemohla. Pomalu se plížil k plotu, a když pod ním protáhl čenich k dlani pana Kolečka, pan řidič nezaváhal, chytil Šikulu za obojek a protáhl ho pod plotem do bezpečí.

Šikulovi strašlivě smrdělo z tlamy, ale to panu Kolečkovi nevadilo. Popadl pejska do náručí a rychle ho odnášel ho k ohni, daleko od nebezpečného srázu. Paní Veselá už nedřímala a netrpělivě oba vyhlížela.

„Kam jste zmizeli?“

„Ale“…mávl pan Kolečko rukou a slova mu došla. Kolena se mu podlomila a musel si sednout. Bylo mu špatně z pomyšlení, co se mohlo stát.

„Šikula málem spadl ze skály,“ řekl potichu.

„Cože?“ zhrozila se paní Veselá. A tak jí vyprávěl, co se stalo. „Chybělo tak málo…,“ zakončil své vyprávění.  „Tak málo by bývalo stačilo, a přišel bych o pejska.“

Ale protože vše dobře dopadlo, za chvíli se dal dohromady a umínil si, že na tomhle nebezpečném zvláštním místě, kde jsou veleslavínské skály nejprudší, už nikdy nebude Šikulu pouštět bez vodítka.

Doma se ještě snažil Šikulovi vysvětlit, jakou moc nebezpečnou věc provedl, ale zdálo se, že Šikula vůbec nechápe, co se stalo. Jako by se ho tam nad skalami zmocnilo na chvilku bláznovství.

Tu noc nemohl pan Kolečko usnout. Převaloval se ve své posteli, až nakonec šel ven, do chladné noci.

„Spíš, Šemíku?“ zeptal se autobusu.

„Skoro,“ řekl rozespale Šemík. „Ty nemůžeš usnout?“

Pan Kolečko zavrtěl hlavou. „Pořád mám před očima obraz Šikuly, jak balancuje nad tou strašlivou propastí.“

„Dobře to dopadlo,“ připomněl mu Šemík. „Každý má někdy své bláznivé chvilky. Ty jsi mě chtěl zavézt do Pláničkovy na pěší zónu a Šikulu zase okouzlilo něco nepěkného na kraji propasti. To se prostě může stát každému, že se na chvíli zblázní.“

„I tobě?“ zeptal se pochybovačně pan Kolečko.

„To si piš!“ smál se Šemík. V tu chvíli jako by z pana Kolečka spadla všechna tíha a tu noc už spal jako špalek.